..::Blue world::..

Rozhovor s kytarisou Martenem Hagströmem ve sparku 6/05

Nedá mi to, abych se tě jako kytaristy na začátek nezeptal na vaše osmistrunné kytary,
jakým způsobem s nimi pracujete a v jaké v nich vidíš největší výhody?


osmistrunné kytary byly něco, co jsme opravdu potřebovali, zažehly novou jiskru inspirace, protože na ně hraješ i myslíš úplně jiným způsobem, daly nám nový zvuk, jinak utvářené tóny. Výrazně jiné je na nich, že se dá mnohem víc hrát jen na jednu strunu, což do naší hry vneslo odlišný sty. Tyhle nástroje nabízejí úplně nové možnosti a pak už záleží jen na fantazii hráče. Nejde ale jenom o to jít co nejhlouběji a mít podladěno na maximum, myslím, že sepciálně na posledním albu jsme si docela dost užili i hru na vysokých strunách.

O vzniku alba kolují zajímavé historky, jako že jste je lepili riff po riffu, míchali v počítači pořadím jednotlivých
motiivů atd. Bylo to tedy hodně odlišné od normální práce na albu?

Kupodivu jsme základ pro toto album skládali uplně klasickým způsobem, jako když píšeš písničky. Všichni jsme seděli ve zkušebně, vymýšleli riffy byl to normální brainstrom nápadů. Dokonce se jednalo mnohem víc o týmovou práci než kdy dřív. Napředchozích albech si spíš každý nosil hotové nápady, maximálně jsme je rozvíjeli ve dvou, ale tentokrát tvořila celá skupina pohromadě. Odlišné bylo, že jsme najednou před sebou měli koncept časově téměř neomezený - a otázku jak to celé propojit do 47mi minutového celku. Opět to otřevřelo úplně nové možnosti a způsoby práce.

Dalo by se tedy říci, že jste měli jakousi základní představu, kterou jste pak dále nabalovali

Přesně tak. Velmi důležité bylo mít pevný začátek, vědět od čeho se odpíchneme. Riff, moment, o němž si řekneme "tady to celé startuje", odtud jsme pak rozvíjeli koncept celého alba. Měli jsme kostru, kterou bylo třeba dále utvářet a obalit, ale jejíž základní stavba byla pevně daná - skladbami či motivy, které jsme měli připravené z dřívější i novější dob. Během celého procesu vzniku jsme se pak strašně moc soustředili, byli koncetrování na každý detail. Velká výzva, ale také velká zábava a inspirace byla, že jsme museli celé album postavit tak, aby fungovalo jako jedna dobrá skladba. Když připravuješ klasickou desku, řekneš si "ok, mám jednu dobrou písničku, teď mám druhou, třetí.." a nakonec je to album tak dobré, kolik je na něm co nejlepších skladeb, jaké jen svedeš. My jsme měli situaci jinou, i po třiceti minutkách skládání jsme museli mít na paměti, že to, co přijde dál, musí fungovat s tím, co bylo dosud, nešlo říct si "ok, máme půl hodiny a jdem složit nějakou jinou věc." Museli jsme si dát záležet, aby to bylo dobře vyvážené, a měli jsme velkou radost, když se to povedlo. je to tak kompaktní celek, že kdybys vyhodil jeden úsek, sesype se celé album.

Jak bys zařadil novinku "Catch 33" do kontextu celé vaší tvorby?

To album možná působí, jako že je trochu do všech směrů, kousek od toho , kousek od tamtoho, ale právě díky tomu se nám podařilo výborně vyjádřit podstatu hudby Meshuggah, nedokážu to lépe vysvětlit, než že jsme se přiblížili k jádru toho, o co nám jde. Když to porovnám s předchozími nahrávkami, na "chasophere" jsme se snažili dotáhnout k maximu naší agresivní stránku, "Nothing" bylo spíš "hledající" tehdy jsme také objevili kouzlo středního tempa..., ale tentokrát jsme se nechtěli nějak jednostranně vyhranit, takže "Catch 33" se snaží pokrýt co nejširší polochu, jsou tam agresivní časti, střednětempé, pomalejší, někdy až psychodelické tripy nebo křehké pasáže, tohle všechno josu Meshuggah a zde se nám to všechno podařilo slít do sebe, propojit, vyvážit.

Což jen posiluje dojem, jenž mají někteří fanoušci, totiž že deska "Catch 33" je jakousi sumou prvků s posledních několika desek, že jen opakujete a trochu jinak sestavujete vaše dobře známe postupy.

Ano i ne. Rozumím tomu, proč se to tak lidem zdá, Přece jen je dobře, když je tam hodně prvků, podle kterých nás poznají na první poslech, je správné, když se dá říct:"Tohle je kapela Meshuggah, takhle zní, má svůj styl, který lze snadno indentifikovat." Naším cílem je navazovat na předešlá alba, ale vždycky to udělat trochu jinak. Pokud jde o technologii "výroby", řekl bych, že paradoxně technologičtější byla alba "Chasophereů a "Nothing", takže v tomto směru žádné velké inovace neproběhly. Mnohem inovativnější mi přijde prace s našimi osmistrunnými kytarami, i když se posluchačům může zdát, že to jsou postupy, které od nás zná. Tentokrát jsme ale dosáhli toho, že je to ještě desetkrát "horší" než si kdo představoval .(smích) Pokud jde o ten dojem, že novinka je jakýmsi souhrnem či "best of Meshuggah", spíš bych řekl že takovým "výběrem" bylo nedávné minialbum "I", které v sobě mělo prvky předešlých tří desek. U novinky sice něco podobného můžeš také říct, ale zároveň je tam mnohem víc úplně odlišných nálad, nových postupů, rozsáhle ambientní experimenty, jiná atmosféra, takovéhle extrémy u nás předtim určitě nikdy nebyly.

Jakým způsobem jste chtěli skrz "Catch 33" zapůsobit na lidi?

Pro mě je nejdůležitější výrazová stránka nahrávky, dát ji nějkaou tvář, novinka je snahou vytvořit co nejatraktivnější, nejzajímavější materiál Meshuggah, dokázat propojit v jednom dílo nejen hudbu, ale i grafiku, texty, všechno. Když začneš s touhle muzikou, rozhodně to neděláš pro peníze a snadný výdělek, naší odměnou je, že vyvoláme v lidech nějakou reakci, aby to v nich něco vzbudilo, a nemusí to být jen ohlasy kladné, i reakce "je to nejhorší sračka, jakou jsem kdy slyšel" nebo "co to má znamenat, nerozumím z toho ani jedné notě" jsou mnohem lepší než vyvolat lhostejnost. I když je ta reakce negativní, pořád to znamená, že to mělo nějaký účinek, že naše hudba v mysli toho člověka něco změnila a že na nás jen tak nezapomene. Vyvolávat kladné i zaporné reakce je dobrá věc, nejhorší je nuda, šeď, průměr.

Hodně fanoušků vidí ve vaší hudbě něco mezi filosofií a matematikou....

Přesně tak by to totiž mělo být. Klíčové pro naší muziku jsou však emoce. A když to nejde ze srdce a přes srdce, nemá to vůbec cenu. Samozřejmě aspekt mysli je tam také důležitý, jinak by naše muzika nemohla provokovat, měnit, osvítit, říkej tomu, jak chceš.

Tvoříte spíš spontánně, intuitivně, nebo je to všechno dokonale racionálně promyšlené?

Při tvorbě určitě začíname spíš intuitivně, to jsou ty základy riffů, ale celková hudební činnost kapely má své pevné myšlenkové či filosofické zázemí v hlavách všech čtyř členů. Nejde o to, že bychom seděli a filosoficky diskutovali o naší hudbě, kam má směřovat, proč a jak má vypadat...Ale to, jak hrajeme a kam směřujeme, ychází naprosto autenticky z nás, jsme to my, naše vyjádření, vidění světa, jak cítím a myslíme v hudbě. Je to vlastně náš životní styl, žijeme a dýchame to, co hrajeme

Představ si, že bys někomu, dko vás nikdy neslyšel, pustil nějakou vaši nahrávku a pak řekl "chlapci žijí to, co hrají"...

(smích) No ano, to zní opravdu srandovně. Ale je to hodně pravdivé. Síla naší hudby spočívá dle mého v tom, že v člověku roste. Musí dostat svůj čas, aby mohla růst, je potřeba i trpělivost. Na první poslech je jasné, že to nebude úplně srozumitelné nebo že v tom těžko objevíš vše, co se objevit dá, kór když to budeš poslouchat někde na party. Ale cenné je, když s dalšími poslechy zjišťuješ, že jí víc a víc rozumíš, víc a víc tě oslovuje, víc v ní nalézáš. A to už je docela dobré propojení s viděním světa, životním stylem, životem... Osobně považuji za nejlepší takové kapely (bez ohledu na žánry), kde si na první poslech řeknu, že to zní dobře, a na dvacáty, že je to úplně excelentní.

Cítš určité napětí mezi chladně matematickou stránku vaší hudby a jejím emotivním či expresivním nábojem, atmosférou?

V kapele určitě ne, tam jde všechno skutečně hladce, intuitivně, spontánně, takže naše hudba není odrazem žádného napětí mezi hudebníky a jejich představami. Ale uznávám, že posluchači jistou dvojakost vnímat mohou, speciálně poslední album je asi bude hodně rozdělovat, možná i mást. Dřív měli u nás svš dobné jistoty, například "ok je to divné, ale je to těžká pomala několikaminutová skaldbaů. to už dnes neplatí, novinka vyžaduje větší soustředění, nedává posluchači žádnou jistotu musí si sednout a úplně to zažít jako zkušenost, která s sebou nese množství pocitů, a v tom je ta krása, kterou snad potom objeví.

Ještě k té matematice. Dřív jsem měl pocit, že MESHUGGAH spočívají hlavně v co nejsložitějších rytmech, že to jo taková matematická hříčka a ukázka extrému technické metalové hry. S příbývajícími poslechy mám i u nového alba pocit, že je hodně emotivně zabarvené a že technická složitost je jen prostřed k dosažení atmosféry a pocitu.

Jsem moc šťastný, že to takle cítíš. Pro naší hudbu je mnohem důležitější atmosféra a pocity než nějaké rytimy a složité postupy. Lidé si asi často představují, že si sedneme do zkušebny a skládáme, jako když počítáš matematický příklad, hlavně aby to bylo co nejložitější, nejdivnější, nejnepochopitelnější. Přitom nám vůbec nejde o žádnou techničnost nebo složitost, ta vzniká až jako vedlejší produkt. Jsme čtyři skladatelé a to, co slyšíš, je v první řadě vyjádření toho, co cítíme, vyjádření nás samých. Máš úplnou pravdu, že technické a složité postupy nejsou naším cílem, pouze prostředkem jak dosáhnout našich cílů v hudbě. Stejně tak cnechcme psobit nesrozumitelně, naopak jsme rádi, když co nejvíc lidí chápe, co chceme říct. Nejvíc bychom si přáli, aby nám rozuměl každý, i když to není možné.

Některé minimalističtěji pojaté pasáe s jemnou hrou s detailem, kde změny přicházejí zvolna a postupně, působí až meditativně....

To je dost přesné, speciálně u nového materiálu mi označení meditativní dost sedí. Je jako stvořené k sezení v klidu, v rozjímavé náladě, třeba sám se sluchátky, když si chceš zarelaxovat a zároveň se do něčeho úplně ponořit. Opět to souvisí s tím, že děláme přesně takovou hudbu, jakou si sami přejeme slyšet, třeba právě v takovéhl chvíli uvolnění a relaxace.

Hodně silně působí třeba ty zmiňované jemné až ambientní pasáže v kontrastu se zvukovou stěnou vašich riffů.

Ano, souhlasím. Velice nás baví pracovat s dynamikou a tady jsem si s ní chtěli zaexperimentovat, stvořit dokonalé protiklady, brutální riff v opozici s jemnou pasáží. Vezmeme jeden motiv a zkusíme ho zahrát třeba úplně opačným způsobem (a tím zasáhnout posluchače), přitom to jsou však stále tytéž nápady, jen se s nimi pracuje odlišně, rozvíjí se jejich možnosti, převrací se vyznění. Připadá mi, že takové postupy v sobě mají jakousi krásu a iluzivnost.

Takové extrémy jsou si nakonec ale velmi blízko.

Přesně tak, vlastně se to vrací a převrací v kruhu, skončíš tam, kde jsi začal, je to jen případ, kdy se sebe vzájemně opačné póly začínají dotýkat. Hned tu máme souvislost s naším bookletem na něm je motiv hada požírajícího hada a požírajícího hada, který zase požírá toho prvního, kruh se uzavíra. Myslím, že je to trefné grafické ztvárnění téže myšlenky.

Motiv na bookletu svou cykličností a ornamentálností připomíná skoro keltskou symboliku...Bavili jsme se o startovním riffu pro vaše album, jak to bylo s jeho zakončením? Poslední, třináctý, track mi totiž přijde trochu odlišný, je v něm více harmonicky znějících akordů, chytlavé postupy, měla to být jakási katarze alba?

Když jsme skládali, měli jsme jasný počáteční bod, úvodní riff, ale žádnou představu o tom, jak a kde by mělo celé album skončit. Prostě jsme z něčeho vyšli, pak přidali něco dalšího, co znělo pěkně, pak zase něco jiného, takhle postupně s to nabalovalo, až jsme najednou narazili na ten riff, který album zakončuje. Ahned jsme věděli - to je on, tímhle končíme. Nebylo třeba o ničem diskutovat ani se hádat, nic promýšlet, vlastně jsme si ho ani nezvolili, to ten riff sám určil a rozhodl, že bude poslední...Album je vlastně rozděleno do třinácti kapitol - říkáme tomu kapitoly, protože skladby to nejsou, ale nějak jsme to museli rozdělit do tracků, takže kapitoly jedné skladby. A ta třináctá, poslední, se jmenuje "Sum", tedy něco jak shrnutí, součet, celek. Má být vyvrcholením dosavadního dění, nějak ho
zrekapitulovat, ale zároveň přivést do závěrečné katarze, tudíž musí být vůči zbytku i nějak v opozici - právě proto sis všiml, že je tam víc harmonických momentů, které vyniknou jako dokonalý kontrast vůči předešlé disharmonii.

Celé album je natočeno s automatickými bicími, i kyž to na poslech prakticky nejde poznat. Co vás vedlo k tomu, že jste úplně vyřadiliživé bicí?

Vysvětlil bych to asi takhle - kyž jsme dřív pracovali na novém materiálu, každý si doma připravil nápady. Složil jsem si nějaké riffy, sedl k počítači, otevřel program Cubase, naprogramoval bicí, nahrál kytary a basu a vytvořil takový pracovní demáš. Ve zkušebně se s ním dále pracovalo, aranžovalo, přidávali ostatní. Stejným způsobem pracoval Fredrik a vlastně všichni. Tentokrát jsme se ale celá kapela vydali do zkušebny společně, sedli, vymýšleli a vlastně podobným způsobem dohromady nahrávali demo verzi. Když jsme měli asi třináct minut, řikali jsme si ůhele, to zní fakt skvěle, ten automat je, jako kdyby tam hrál Tomas živě na svojí soupravu". Takhle jsme chtěli znít ve výsledku, aono to bylo už na demu. Představa, že bychom to ještě jednou znovu nahrávali kvůli živým bicím, když už nyní jsme zněli tak, jak jsme si predstavovali výsledek, bylo dost absurdní, takže už to zůstalo, jak to bylo. Bylo to rychlejší, efektivnější a pak také - my si zakládáme na svém umění skladatelském, nikoliv instrumentálním, důležitý je tedy výsledek, nikoliv jak jsme k němu došli.

Musím potvrdit, že to zní skvěle, mnohem lépe než spousta kapel s živým bubeníkem, který je ve studiu tak natriggerovaný, že zní hůř než automat. V šem spočívá recept na dobrý zvuk vašich programovaných bicích?

V podstatě je to hlavně otázka času, který tomu věnuješ. Tomas a Fredrik si dali strašnou práci, aby nasamplovali co nejvěrnější zvuk Tomasových bicíh. Cubase je strašně šikovný program, který nabízí spoustu možností, kyž si s tím dáš tu práci, tak ti pomůže vytvořit opravdu přirozeně znějící zvuk bicích, buben zní opravdu jako buben a né nic jiného. Každý jednotlivý zvuk jsme pak dali do zvláštní stopy, jako kdybychom pracovali ve studiu se živými bicími, nic se neobešlo ani neošvindlovalo. A ten čas, který jsme nad tím strávili, se pa vrátil ve velmi uvěřitelném a skvělém zvuku bicích na desce. Navíc v konečném důsledku je tenhle způsob práce stejně rychlejší, než když děláš s normálními bicími.

Bylo to Tomasovi líto, že si na albu vůbec nezabubnoval?

Možná na začátku trochu, ale pak viděl ty výhody a že to zní opravdu dobře, takže nic nenamítal, ponořil se do té práce, aby to bylo co nejlepší. My opravdu nejsme ten typ kapely, která musí na dsce xhibovat, a nevydáváme alba proto, abychom ukázali, jak jsme technicky dobří na své nástroje, takže i tomasovi jde o to, aby výsledek zněl co nejlíp, nikoliv o to, aby byl někdo u vytržení z jeho hry a instrumentálních dovedností.

Na textech se podílíte také kolektivně, nebo si je píše jen zpěvák Jens?

Kupodivu z rovna Jens se na textech jako jediný prakticky nepodílí. Většinu píše Tomas, já mam takovou svoji normu jeden kousek na každém albu, i když třeba minialbum "I" jsem otextoval zrovna já. Nepovažuji se ale za žádného poetu, je to spíš jak s tím skládáním hudby - máš nějakou myšlenku a ta musí ven. Tak ji zabrnkáš nebo hodíš pár slov na papír. Není v tom nic chtěného a plánovaného, opět jde o hodně spontánní proces, nikdy nevíš, kdy to přijde, ale pak tě něco napadne a je z toho text. Jde nám to celkem snadno, nemáme žádné velké tvůrčí trápení kolem textování. Víme přesně, o čem chceme psát, rozhodli jsme se, že klíčovým bodem budou protiklady, protimluvy, paradoxy, a pak už to šlo celkem samo. Vezmeš jeden hudební motiv a spojíš jej s nějakou myšlenkou, pak vezmeš myšlenku protichůdnou, ale znovu ji připojíš ke stejnému hudebnímu motivu, to vytváří zajíímavé napětí....Opět se krásně propojila hudba s texty, grafikou, do jednoho konceptu, jedno podněcovalo druhé. čili téma bylo jasné, větší oříšek byl spíš v tom, abychom tímto konceptem pokryli celou 47minutoovu plochu alba a aby se to myšlenkově nějak vyvíjelo. Nakonec, ale není potřeba žádne interpretace, žádné vysvětlování, co tím chtěl básník říct, důležité je, co cítí čtenář nebo posluchač, když na sebe ty texty nechá působit. Pro pocity a vlastní výklady je tam prostoru neomezeně, jsou napsány tak, aby opravdu ten, kdo je příjímá, něco cítil a měl o čem přemýšlet. Jediný důležitý je proces (a výsledek) interakce mezi texty a příjemcem.

Vaším poznávacím znamením je hodně abstraktní způsob textování. Dokážeš i z této abstrakce vybrat nějaké konkretní klíčové slovo pro Catch 33? Může to být třeba ten paradox či protiklad?

Abstraktní vyjadřování nám perfektně sedí a je přesně vhodné k naší hudbě. Klíčové slovo se těžko hledá u čehosi, co trvá 47 minut. Možná by to mohl být také "monolit". Jde o poměřování, slučování, propojování třeba dvou odlišných myšlenek, které mohou působit dohromady neslučitelně, protikladně, paradoxně, ale výsledný dojem je právě ten monolit, že to všechno zvláštně drží pohromadě. Monolitická iluze. Čtenář si často může říct "aha", je to právě tenhle efekt. Přečteš si jeden paradox, pak druhý, který jakoby popíra ten první, pak třetí atd., až tam máš třeba čtyři protichůdné myšlenky či paradoxy, které dohromady tvéř vyváženou soustavu. Celé album tedy nepřináší nějaký příběh ani děj, ale myšlenkový souhrn, koncept.

Dále z vašeho způsobu vyjadřování cítím ovlivnění poetikou sci-fi nebo cyberpunku, je to tak?

Tak trochu ano. S cyberscénou to sice podle mého myšlenkově nesouvisí, ale s vědeckou fantastiikou svým způsobem ano. Nevím, jak to vyjádřit přesně, nechce s emi říkat, že je to futuristické, protože toto slovo v sobě obsahuje i aspekty, které s našimi náměty nesouvisí, ale tak nějak se pohybujeme napr. poblíž např. vědy o evoluci, futurologie a filosofie zároveň, je to o možnostech budoucího vývoje něčeho, ale zároveň s eto všechno hodně odehrává uvnitř mysli, je tam prvek sebepojetí, seberealizace, nejde o sci-fi v pravém slova smyslu.

Čteš dílo od spisovatele P. K. Dicka? Speciálně jeho blízkost jsem vycítil, taková ta nejistota, paranoa, člověk neví, co je a není realita...

Tak to jsi trefil, přečti si můj text k "I" a uvidíš, že je to hodně "dickovské". Námět o člověku, který si není jistý co je a není pravda, zda je jakýmsi vtělením armageddonu, zda přišel ukončit tento svět, nebo zda je jen šílený...nemá jak by zjistil pravdu, vše co vidí, slyší cítí, je jen jeho smyslový svě, nedokáže určit, co z toho je realné, jde o velký boj v jeho vlastní hlavě.

Končí Vám smluva u NUCLEAR BLAST, dokonce kolovaly zvěsi, že s nimi nemáte dobré vztahy a potřebujete se rychle vyvázat (což jste udělali albem Catch 33). Už máte představu o své budoucnosti?

Poslední album podle té staré smlouvy to sice je, ale asi leckoho překvapíme tím, že nakonec u NUCLEAR BLAST zůstaneme. Klíčové je pro nás tvůrčí svoboda a to nás u nich také udrželo, protože nám řekli, že si opravdu můžeme dělat, co chceme, když u nich zůstaneme. V poslední době naše spolupráce funguje velmi dobře, navíc jsme u nich odjakživa a za těch patnáct let navzájem víme co od sebe očekávat, už k sobě tak nějak patříme a nemyslím si, že bychom to jinde měli lepší. I kdybychom ale odešli, určitě bychom neudělali to, co dělávají některé kapely, že totiž poslední desku odfláknou, jen aby s evyvázaly ze smlouvy. My bychom takovou věc nedokázali, stejně by se to obrátilo proti nám, protože fanoušci, pro které tvoříme a na kterých nám záleží, by to poznali a jen tak by nám nedarovali. Zklamali bychom je a pokazili jméno kapely. Ať už by tedy Catch 33 vycházelo v jakýchkoliv podmínkách, vždy byhcom do něj dali všechno, abychom na něj mohli být hrdí.

Živí Vás kapela, nebo máte bokem ještě nějakou jinou práci?

Z kapely vyžijeme docela slušně, protože máme hodně vydaných alb a stále máme nějaký příjem i z těch starších, dále z ježdění na turné, no a také jsme společně s našimi kamarády z CLAWFINGER koupili studio (kde samozřejmě zkoušíme a nahráváme), je to vlastně naše firma z té jdou nějaké příjmy.

Tvůj spoluhráč, kytarista Fredrik, kdysi vydal kultovní sólový projekt "Special Defects", myslíš, že se někdy zase pustí do podobného projektu?

Lide se na Fredrika a jeho projekt občas ptají, myslím že i on sám by nebyl proti zase něco takového udělat, ale na druhou stranu teď na to asi nebude ta příhodná doba. Máš sve vrcholy a své se sestupy, my s kapelou se teď citíme být hodně nahoře, hodně motivování, těšíme se na živé hraní i na další práci ve studiu, nové album nás hodně nabilo. Meshuggah nám vždy zabírali hodně času a energie, ale teď to asi pojede na max, takže se domnívám, že na vedlejší projekty moc času nezbude. Navíc veškeré nápady a ivenci teď asi také budeme směřovat do nové tvorby MESHUGGAH.

V půlce devadesátých let jste chrlili takřka jedno album ročně, nyní fanoušci čekávají na novink třeba tři roky. Je to náhoda, nebo to něco znamená?

Tak trochu obojí, něco to znamená, ale zároveň jde o shodu okolností. Před deseti lety jsem samozřejmě byli plni energie, odhodlání, elánu, šťastní, že nám to jde, byla spousta nápadů, tak jsem to víc chrlili. Zajímavé ale je, že s albem Catch 33 se tahle atmosféra do kapely tak trochu vrátila Poznali jsem to jednoduše - normálně, když dotočíme album, tak si řekneme "uf", máme pocit, že jsme úplně vykrváceli s veškerou inspirací, musíme si jí t odpočinout, zregenerovat, načerpat síly pro další desku atd. Tentokrát jsme naopak vyšli ze studia úplně svěží, plní hcuti pokračovat, už abychom zase byli zpátky v tom procesu a zase něco tvořili, natáčeli, strašně nás to tentokrát nakoplo a inspirovalo, jen odjedeme evropské turné, které skončí v půli června, dáme týden oraz po návratu z cest a hend se vrhneme na další materiál, takže tentokrát by ani fanoušci neměli tak dlouho čekat jako po minulých albech. Už máme nějaké první nápady, se kterými můžeme dál pracovat, něco použijeme, něco ne, ale už se strašně těšíme, až se do toho zas pustíme

Spark 6/05

Další rozhovor, v období po vydání NOTHING je jak jinak než na marastjakcyp.com