MESHUGGAH

Reporty

Vídeň 06 ta samá recenze co je níže + pohled redaktora bizzaro z marastjakcyp.com
budapešt a vídeň 06 pohledem autorů z serveru metalopolis.net


Meshuggah (+ Scarve, Bastard Peels)
(Wien, Planet Music - 01.06.05)
autor:Buky

O tom, že vídeňská zastávka evropského turné švédského fenoménu zvaného Meshuggah měla splnit mnohá očekávání a zodpovědět kladené otázky, jak ze stran kritiky, tak fanoušků, nebylo pochyb. Loňský rok tito šílenci doslova proletěli Evropou, když se ukázali jen na několika letních festivalech. Abych mluvil za sebe, bylo to tentokrát „mé poprvé“, o to větší byla má očekávání a radost z toho, že mě letos neminou. Stejnou možnost ovšem nemělo mnoho dalších Čechů, kteří podlehli v tomto případě možná aktuálním obavám z časného vyprodání lístků, navíc údajné nemožnosti rezervace vstupenek (důkazem nepravdivosti tohoto tvrzení jsem koneckonců já sám, že by protekce? Bizzi?) i nemožnost poštovních objednávek lístků mimo Rakousko odradilo mnohé české příznivce metalové avantgardy. Přesto bylo ve vídeňském Planet Music Clubu slyšet češtiny mnoho, což vlastně žádným překvapením není. V českých luzích a hájích se totiž Meshuggah objevili zatím jen jednou, k nevědomosti mnohých, a to na pražském koncertě v 98‘.
Planet Music Club mi jednoduše učaroval během prvních vteřin, kdy jsem se octl uvnitř. Vskutku stylově provedený klub, kam je radost chodit na koncerty. A dnes to radost věru byla.
Navzdory mému očekávání nastupuje první kapela téměř včas, a sice v půl osmé, sál je stejně proti mému očekávání plný možná z poloviny, čekal jsem rozhodně víc. Role prvních předskokanů se chopili místní Bastard Peels, již zde vystoupili namísto avizovaných Freund Hein. I přesto, že jejich muzika nezněla nijak novátorsky, není tak lehké ji hudebně zařadit. Proto jim označení hard-core bude velice těsné. První polovinu přiměřeně dlouhého setu nasadili takřka oldchoolové tempo, aby později více zasekávali a zrytmičtěli. Nejsilnější stránkou kapely byl kytarista, nacházející své vlivy v chao-metalických sebrankách, jehož prsty rychle tančící po pražci si rozhodně nemohli stěžovat na nedostatek využití. Nicméně dunivě kulatý zvuk tak typický pro větší akce, jakou dnešní koncert bezesporu byl, bránil většímu vyniknutí jeho schopností, kdy kytarové linii příliš nebylo rozumět, a pokud jste nesledovali přímo jeho prsty létající po pražci, zřejmě byste kytaru přešli bez povšimnutí. Zpěvákův vysoko položený výraz se nesl při úvodním songu v duchu emo, posléze však „sklouzl“ téměř až k heavy pojetí, jakkoliv divně spolu výrazy „emo“ a „heavy“ zní, a proto mi osobně příliš neseděl, ač nezněl nezajímavě. Rozhodně u mě získává plus pro nevšednost projevu. Celkově hudba Bastard Peels nijak neurazila. Zřejmě se neubráním klišovité frázi, a sice že „jinak úvodní kapela dobře splnila roli předskokana“, která snad vcelku dobře charakterizuje mnou nabyté dojmy z hudby, jakou bych si doma asi nepustil.
Další v pořadí Scarve už mají v sále poměrně vysoký počet příznivců, po třech deskách již mají něco za sebou a nejeden návštěvník dnešního koncertu by se na ně přišel podívat i bez jména Meshuggah zvýrazněného o něco výše nad názvem této francouzské kapely na upoutávací tabuli. Po jejich boku Meshuggah letos sjíždí celou Evropu, mně byli doposud zatím neznámou kapelou, již jsem měl možnost slyšet teprve několik hodin před začátkem vystoupení během jízdy do Vídně. Na podiu se strhává extrémně-metalová smršť dirigována oběma zpěváky, kteří se slovu „zpěvák“, tak jak ji vnímá široká veřejnost, občas také zavděčí. Místy (ale opravdu místy!), mi jejich projev připomíná kultovní Strapping Young Lad - jak polohou řevu evokující death, tak některými kytarovými party pohybujícími se někde mezi trashem a grindem, leckdy okořeněny nějakou tou syntetikou i dnes velice užívané matematické ingredience původně právě z dílny hlavních hvězd večera. Takovéto přirovnání ovšem nutno brát z rezervou a nelze jej brát jako reprezentativní. Rovněž výkon bubeníka je příhodno vyzdvihnout, jeho rychlost je ale pro podobnou muziku téměř nutností. V sále je znát dobrá nálada, nicméně lidí bych stále čekal o něco více. Projev Scarve se po dobu vystoupení téměř nepohnul z místa, tudíž po nějaké době nudí. Stereotypnost je umocňována „kulatým zvukem“, jenž dokonale uzemnil téměř jakékoliv rozdíly mezi jednotlivými kousky. I zbytek mnou nabytých pozitivních dojmů z vystoupení je až příliš shazován klišovitými frázemi typu „are you ready for the fucking noise?!“ a stejně pózovitým chováním obou zpěváků. To však v souvislosti s metalem není nikterak zvláštní jev. Nijak sympatické nebylo ani neustálé zpěvákovo poukazování na fakt, že hned poté se na podiu ukáží „oni božští Meshuggah“. Dotazy mířené na publikum, jak moc se na hlavní hvězdy večera těší, otravovaly, dobrou náladu nebylo nutné ještě více dokazovat, avšak zvláště v druhé fázi performance vlastně plnily účel, kdy jsem se ještě více těšil, až na podiu bude onen „někdo jiný“. Přesto všechno se Scarve těšili u publika veliké odezvy, a osobně musím říci, že to vlastně nebylo špatné. Jejich studiová prezentace mě ale zaujala o něco více.
Během nikterak dlouhé pauzy je ve vzduchu všudypřítomné očekávání z následujícího setu. Sál, jejž bych do velikosti srovnal z pražským Roxy, je téměř naplněn, což bylo jistě očekáváno, nicméně během několika uplynulých hodin to tak nevypadalo, rozhodně však nepraská ve švech. Návštěvnost bych viděl na pětistovku. Dalších sto padesát by se ale dle mého odhadu (za jehož přesnost nijak neručím) bez obtíží vešlo, ne-li víc. Fanoušci nemusí čekat dlouho, začíná se opět včas. Osobně nejsem sám, kdo ještě před koncertem podléhá dilematu, zda se nechat unášet davem a pod podiem splynout s vlnícím se davem, a nebo svou mysl nechat unášet psychedelickým vlněním souzvuků i protizvuků a propadat se do hlubin a útrob abstraktna v zajetí pomyslných halucinací a představ narušovaných a zároveň vzápětí podporovaných srážkou paradoxu a náhody. Nakonec ve mně vítězí touha po spontánnosti, a tak je rozhodnuto ještě než na temnou scénu ozářenou pouze pekelně rudými světly za mohutného dunění osmistranných kytar doprovázeného řevem hrdel stovek chtivých fanoušků přichází hlavní deformátoři večera. Rozpoutává se peklo, jehož jsem se stal součástí. Mráz po zádech, pocity blaha. První dva songy v podobě „I’m Licking What You’ve Bled“ pocházející z „Chaospere“ a „Soulburn“ z „Destroy Erase Improve“ reprezentují starší část tvorby (více zpět už se nešlo), jež je dnes večer zřejmě přijímána s o něco větší vervou než kousky novější. Třetí v pořadí - krásně pohupující se a jakoby špičkami po ledě kmitající - „Rational Gaze“ pak Nothing, z níž se dnes bude hrát nejvíc a jež je poslední deska, ze které během vystoupení mají skandinávští protagonisté čerpat, z čehož jsem nadmíru zklamán. Z tohoto omylu jsem ovšem vyjmut během krátké pauzy (která dovoluje mírné oddechnutí po předchozí řítivé „Sane“) doprovázené robotickým interludiem „Mind’s Mirrors“ pocházejícího právě z novinky. Teď už vím, co bude následovat. První naruby převrácené rytmy z koncertně nejpoužitelnějšího a zároveň snad akordicky nejdeformovanějšího kousku z „Catch 33“ a snad celé tvorby severských géniů vůbec - „Ind Death – Is Life“, při níž se nacházím v extatickém opojení nicotou. Stejné pocity trvají i při pokračování motivu v podobě „In Death – Is Death“, jenž se zastaví ještě před minimalistickém vybrnkáváním pokračujícím na desce. Díky mé náklonnosti k novější tvorbě shledávám tento part zároveň nejlepší částí koncertu. Vše je spolu krásně slepeno neviditelnými nitkami, člověk nevychází s údivu, jak tohle všechno může držet pohromadě a valit se na vás s takovou efektivitou a důrazem na lidské ohromení. Skvělou náladu v publiku umocňuje a zároveň všechny na atomy rozsekává další chaosferický kousek „New Millenium Cyanide Christ“. Zde jsem si celou scenérii v duchu situoval do poněkud jiného prostředí – karavanu řítícího se po dálnici - a protagonistům pomyslně odejmul nástroje, zpěvákovi vyměnil mikrofon za propisku. Každý, kdo zná klipy švédských uchylů, ví, o čem mluvím. Ovšem i veškeré pozitivní pocity, mnou nabyté v průběhu vystoupení, jsou lehce nahlodávány. Již zmiňovaný zvuk se může zdát jako pozitivum, osobně jsem ho ale po dobu koncertu vnímal z negativní stránky a vlastně se stalo to, čeho jsem se trochu bál. Rytmické bláznovství a vůbec většina atributů dělajících Meshuggah tak jedinečným uskupením, jakým dnes je, byla do určité míry potlačována právě „perfektním“ zvukem. A tak i když se hlavním protagonistům večera ani zdaleka nestalo to, co předchozím Scarve, mnohé zůstalo utopeno, nebo alespoň lehce přitopeno, což byl i jeden z důvodů, proč jsem se podával šílenství v bouřícím davu, a ne někde sám v rohu uzavřen jen do vlastního nitra, jak si o to přímo tato hudba říká. Instrumentální výkony meshuggerů byly takřka bezchybné, jak jsem očekával, a tak nedošlo k naplnění některých skeptičtějších proroctví, na něž občas narážím. Ovšem, buďme upřímní, kdo by v celém tom chaosu nějakou tu chybičku postřehl, a nebo naopak, možná že by se celé to složitě vykonstruované dílo rozsypalo jako domeček z karet. Tomas Haake úžasně násobil i dělil rozmělňované a zdánlivě nevypočitatelné tempo. Osobně mě naprosto oddělal jeho výkon při předposlední „Straws Pulled At Random“, kdy bylo tempo zpomaleno, aby ještě více vynikla deformace převalující se linie. Podobně vyniká výtečná rytmika např. u předchozí „Stengah“. Kdo po téhle show nevěří, že hlasivky Jense Kidmana vydrží vše, nevěří už asi ničemu. Dokonale sehrané trio Thordendal-Hagstrom-Loevgren žilo na podiu jedním životem. Při poslední „Future Breed Machine“ se Thordendal kromě mechanické uzemňující práci kytary blýsknul zajímavou hlasovou mašinkou suplující třetí kytarovou linii – respektive ono industriální opakující se pískání. Ovšem při metalistům notoricky známem sólu ho zklamala a sólo zůstalo o něco „ztenčeno“, což byla jediná instrumentální vada na kráse, jíž jsem si stačil povšimnout. Víc už nebylo čeho. Zdá se, že vůbec songy z „Destroy Erase Improve“ a „Chaosphere“ dostály u místního publika největšího úspěchu. Právě „Future Breed Machine“ jako obvykle uzavírala celý set, sklidila největší odezvu. Jednotliví členové se po hodinu a čtvrt dlouhém vystoupení, jež by větší délkou rozhodně neuškodilo, skromně rozloučili a opustili podium, i přestože mohutné skandování jednolitého davu trvalo další čtvrt hodinu, mající za efekt leda akorát zvýšení sebevědomí kytarových a bubnových techniků rozebírajících aparaturu. Ke zklamání všech se žádné přídavky nekonaly. I tentokrát zůstává playlist věrný své předem určené podobě, stejně jako v Budapešti. Pokoncertní nadšení bylo všudepřitomné. I přes obrovský životní zážitek se však u mé osoby dostavilo zklamání. Zklamání z toho, že je vše u konce. Musím říci, že jsem pocítil i notnou dávku nostalgie nad některými nezahranými songy. Protože jsem fanoušek především novější tvorby, chyběly mi především věci z „I“. V to, že zazní, ovšem věřil málokdo, stejně jako zavládlo všeobecné překvapení, když se během vystoupení rozezněly tóny známé z rozporuplně přijaté, mnou však milované „Catch 33“. Stejně také mohly zaznít téměř povinné kousky z „Chaosphere“ jako „Concatenation, „Neurotica“ či „Elastic“. I přes perfektní koncert a výtečnou živou performanci, velký životní zážitek a vlastně i splněný sen pro mě ale Meshuggah z důvodů již řečených zůstávají studiovou kapelou…

Ztřeštěný herní list ztřeštěného vystoupení ztřeštěného města ztřeštěný Vídně:
The Mouth Licking What You´ve Bled, Soulburn, Rational Gaze, Perpetual Black Second, Stengah, Sane, Catch 33, New Milenium Cyanide Christ, Organic Shadows,
Straws Pulled At Random, Future Breed Machine